Filmová recenze: Alois Nebel

S Aloisem Nebelem je problém. Ten film se jaksi ještě před premiérou stal rodinným stříbrem a kdokoliv si dovolí poukázat na určité nedostatky, je hned kazišuk, škarohlíd, zamindrákovaný čecháček, který nedokáže ocenit veledílo, a v závislosti na tom, kdo se do něj obuje, i zrádce dělnické třídy, hanobitel rasy nebo nevzdělanec, kerej o tom prostě nemá ánung, jasný? Jenže on ten film vážně není žádný zázrak a právě všechny ty adorace jsou tím, co mu podráží nohy, protože se prostě nemají moc o co opřít, krom toho, že co je české, to je hezké, a dělnická třída filmová si opravdu posunula hranice. Jenže skutečnost, že z formátu, v kterém je film natočený (tedy rotoskopická animace) vymáčkli tvůrci maximum a po dlouhé době jsou na plátně zase vidět ne zlaté, ale rovnou diamantové ručičky, (ehm, je to koprodukce, ale tím si to hezké přirovnání nebudeme kazit, že?) ještě neznamená, že výsledek je dobrý film. V čem je problém?

Ve scénáři. Ten má na krku především Jaroslav Rudiš, autor předlohy, která je skutečně pro české prostředí v mnoha ohledech výjimečným dílem. Jenže i díky tomu, že je to trilogie a nabízí tedy dostatek prostoru pro takové nicotnosti, jako jsou příběh, motivace postav, napínavý děj atd. Film má necelých devadesát minut a jelikož dost scén je velice pomalých a zaměřených nikoliv na nějaké činy, ale na průlet fikčním světem, je jasné, že se v něm odehrává jedno velké, načančané, v néblu neb mlze utopené nic. Rudiš jako kdyby zapomněl, že divák není povinen číst předlohu a dokonce ani nahlížet do hlavy tvůrcům, kteří znají souvislosti. A tak se musí počítat s tím, že část filmu slibuje temný příběh pomsty (v hlavní roli Karel Roden, který vypadá po dlouhé době zase lidsky) a část se utápí v sentimentu pozdní lásky (Nebel a nádražačka Květa). A protože má jedna scéna titulek "rok 1945", tak se po nás chce, abychom uvěřili, že se snímek staví čelem k bolavé otázce odsunu. Inu, nestaví, na to jedna minuta zahalená do z vlaku unikající páry skutečně nestačí.

Stejně tak mě nikdo nepřesvědčí, že sebelepší scéna ožralecké párty houmlesů, prostitutky a Nebela je reflexí sametové revoluce a jeden šmelinář zparchantělé doby normalizace. Bez pořádné motivace a ukotvenosti v ne nutně silném, ale alespoň elementárně soudržném příběhu to bohužel nefunguje a z potenciálně opravdu geniálního filmu se stává geniální spořič obrazovky. Můžete si přitom vybrat, zda si na komp dáte průlety krajinou nebo poctivou rekonstrukci pražského Hlavního nádraží z roku 1989. V obou případech to bude stát za to a návštěvy vás budou považovat za cool undergroundového intelektuála.

Snímek tedy spoléhá čistě na atmosféru, které má díky skvělé práci animátorů opravdu na rozdávání. Jenže je zde otázka: proč tedy film vlastně vznikl a proč zrovna v této podobě? Adaptace, aby měla smysl, by měla předlohu uchopit adekvátně novému médiu, případně ji ještě obohatit. Filmový Alois Nebel je obohacen tím, že se postavy hýbou a titulní hrdina má tvář pana Krobota. To je dost málo. Naopak pod kastračním stolem filmového přepisu zůstal příběh, psychologie, logika atd. Výsledek pak vypadá, že máme co do činění s vizuálně úžasným manýrem několika tvůrců, kteří chtějí být vidět a slyšet, ale bohužel nemají co říct. Takže vlastně takové české filmové Sin City – bez žánrových slastí, ale s velkýma očima (nenaplněných) intelektuálních ambicí. Škoda.

Česká premiéra: 29. 9. 2011
ČR/Německo 2011, 87 min.
Režie: Tomáš Luňák
Scénář: Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
Hudba: Petr Kružík
Kamera: Baset Jan Střítezský
Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Leoš Noha, Alois Švehlík, Tereza Voříšková aj.

HodnocenĂ­: 50 %

Boris Hokr

foto: archiv distributora