Report z akce BE27: Tangerine Dream od ahZ

Cože? V Praze budou Tangerine Dream? Jedna z nejdéle fungujících elektronických kapel vůbec? Pionýři ambientu. Pohádkáři. Honilo se mi v hlavě mnoho témat, na která se ptát a během pracovního víkendu na chalupě, kdy se mi podařilo dokončit nátěr střechy gumoasfaltem, jsem pečlivě zformuloval desítku otázek. Ono totiž zpovídat kapelu, jež za své více jak padesátileté působení dala desítky rozhovorů, a být přitom alespoň trochu orginální a pro čtenáře zajímavý a sdílný, není jen tak. Za pár dnů přišla odpověď: "O rozhovor byl velký zájem i z jiných médií, takže bohužel, ale můžeš napsat report..." Oukej. Tak nic. Škoda. Byl jsem zvědavej. A připravenej. S pocitem toho, komu ukradnou hračku, jsem otázky zaarchivoval a snažil se zapomenout a jen se soustředit na těšení se na samotný koncert (rozhovor s Tangerine Dream na iReport můžete číst zde, pozn. aut.). 

(Opona se zvedá)

Dnem konání koncertu byla středa 23. října. Vrátil jsem se ten den z chalupy, omámen pohádkovým babím létem a celodenním štípáním topiva s Kubou a hajným. Kouzelný podzim s modrou oblohou v nadhlavníku a teplotami téměř k dvaadvaceti stupňům na slunci se v 970 metrů nad mořem opouštěl jen velmi těžko. Barev, témat a vizí má jeden plnou hlavu. Prohlížel jsem si a příležitostně fotografoval kdejakou přírodní kompozici, naslouchal zurčícímu potůčku dělícímu louku vedví, nasával voňavý vzduch plný vláhy, zemité vůně počátku tlení všech vůkolních přírodnin, bezděky nacházel a obdivoval trs čerstvých kopinatek. Les svým podzimním tichem s minimem ptačích melodií či hmyzího bzukotu předznamenával příchod něčeho velkého, nezapomenutelného a magického.



Neuplynulo ani pět hodin, hlavní město ve tmě, ozvěny horského prostředí chalupy připomínaly snad jen milionkrát opraný, plátěný kapesník s pečlivě vyšitými iniciály předků v kapse mikiny, která voněla jak celej říjen a listopad dohromady a najednou jsem stál v Roxy, asi po dvou letech, pivko v ruce, a bylo to tady! Pohádka pro dospělé začala. Na stage po levici, s vlnitými kadeřemi a v důstojném obleku, čelem ke svým poddaným Thorsten Quaeschning, současný pan král, ze třech stran obestavěn hradbou kláves na elegantní noze, trošku ledabyle zakrytých bílým plátýnkem, coby funkčním pomocníkem videoprojekčního. Za jeho zády stály jako mrakodrapy frankfurtského podvečera "racky" se zvukovými technikáliemi, blikaly v pravidelných sekvencích a dominovaly ve své části pódia.



V té pravé u stolu do elka zanícený Ulrich Schnauss, vrchní rádce a současný druhý aktivní člen panstva. Působil dojmem doháněče: ohnutý, poměrně dosti měnil pozice a většinou byl zády, či bokem k obecenstvu. Ale zdání klamalo, Ulrichův vliv je v současné tvorbě Tangerine Dream znatelně cítit. Mezi muži, jako princezna z paláce, křehká, drobná houslová virtuózka Hoshiko Yamane, jejíž pozice na podiu byla přinejmenším kontroverzní. Sestavě přináší akustický prvek, tolik nezvyklý v historii Tangerine Dream. Housle byly sice prohnané přes různé krabičky, ale šlo o živý nástroj. Hoshiko stála na podiu uprostřed mezi oběma vladaři jako Malý princ. Její stoleček s elektronikou byl miniaturní, na zemi měla pár efektů, ke kterým se občas shýbla, což působilo spíš jako by v pokojíčku přebírala dílky puzzle, než nějak výrazně zasahovala do zvukových kompozic plynoucích z repráků. Je otázkou, nakolik komfortně se Hoshiko cítila ve středu pozornosti počas dvouhodinového koncertu, během něhož jsme její virtuozitu měli šanci slyšet zhruba patnáct minut.



Neměl jsem šanci přesně rozpoznat, co jsme během jejich středečního podvečerního koncertu doopravdy slyšeli, diskografie Tangerine Dream je neuvěřitelná, nicméně určitě z jejich osmdesátkové soudtrackové éry zazněla "Love On The Real Train", skladba, jež TD proslavila, a jež například inspirovala Global Communication k vytvoření vlastního "tributu" v podobě alba "76:14" a konkrétně skladby "5:23", a až nečekaně taneční "It Is Time To Leave When Everybody Is Dancing" patřící naopak k éře let posledních, doby po odchodu zakládajícího člena Edgara Froese do věčných lovišť a vytvoření současné sestavy. Hudební dojem z koncertu si můžeme také připomenout třeba poslechem esenciální živé nahrávky z Londýna, alba "Logos".



Během poslechu měkkých vrstvených melodií a arpeggia, tolik typického pro jejich tvorbu, jsem se pohupoval, sledoval minimalistický děj na pódiu i na plátně za ním a rozhlížel se kolem. A najednou mi to došlo - složení publika bylo dechberoucí. Byl tu capitain Pickard "from the USS Enterprise", zloun z filmu Pátý Element naštěstí bez doprovodu, inspektor Kojak v šedém kvádru, právníci a vykonavatelé sicilské mafie nebo Josef Sedloň, s nímž přišel jeho hlas. Pod pódiem, v kroužku a s batohy na zádech si něco šeptali Dustin, Lucas, Will, Mike a El. Od baru za zády jsem slyšel smích obra Koloděje přehlušující vlka hlasitě přemlouvajícího Karkulku, že zavolá ubra. Pyšně se tvářící Xénie pod balkonem bezděky točila prstenem. Družina zbojníků hlasitě lomozila, řinčely půllitry a halekalo se od výčepu až to hezké nebylo. No zkrátka obecenstvo jak víno. Tolik různých bytostí jsem na koncertě snad neviděl...

 

Logicky nezazněly jejich vlastní verze hudby ze Stranger Things, i když jsem v to v koutku duše doufal. Asi vůbec nejlepší byl přístavek, jenž Tangerine Dream zahráli, jak jinak, na samém závěru. Dvacetiminutová kompozice krásy a nádhery, která mě o patro výš a pár minut po potlesku bez váhání donutila koupit LP "Quantum Gate" věnované památce zakladatele projektu, hlavy pomazané a mistra práce se syntezátory Edgara. Je skvělé, že duch Tangerine Dream vstoupil do nových těl a žije a šíří pohádkové vize dál. Roxy nutno popřát hezké narozeniny a s úklonou poděkovat za tento fantastický zážitek, jenž mohl leckoho svou silou a propojením starého s novým na několika úrovních odpoutat od starostí reálného života. 

A pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. 

(Opona klesá)

ahZ

foto: Jakub Doležal