Report z akce Apokalypsa The Bells od Čéši

Brno, město techna a halovek...

Vyjíždím s početnou pražskou výpravou. Ne, že bych se bál, já su v Brně jako doma, ale tento díl přilákal i jindy ne příliš často do Brna jezdící tanečníky a clubbery. Jo, Apokalypsa s číslem 33 měla tentokrát hudebně opravdu co nabídnout a každý si zde musel vybrat. Od intelektuálů, přes clubbery, až po šílence, co dostali výprask ráno. :) Přijíždíme s dostatečným předstihem a tak máme opravdu čas na vše, jak jsme to také chtěli. Příjemné jídlo a společnost nás připravuje na dlouhý večer a všichni už se nemůžeme dočkat až TAM vstoupíme...

Velká a ocelová, chladná a temná, drsná a přitom tak krásná...

Do haly vstupujeme kolem čtvrt na deset, ale už v tuto dobu jsou u obou šaten a to jak klasických, tak těch pro VIP, slušné fronty a to jsem pak viděl i ten neskutečný mumraj kolem jedenácté, kdy se naštosovalo na šatnu minimálně 500 čekajících těl. Šatny jsou prostě bolístka všech takovýchto velkých akcí u nás. Každopádně, možná by to chtělo více personálu a to možná i na některé bary. V tuto chvíli se zhruba po patnácti minutách dostávám k tomu, jít se konečně podívat skrze celou halu a projít si všechna ta zákoutí a stánky. No a že jich tu bylo! Támhle měli klobásy a smažák, v rohu na druhé straně bylo zase dost fotbálků pro ty, jež mají potřebu sportovat i na technohalovce a komu se zdálo, že málo svítí, mohl si u Lightmana zakoupit pár blikátek a blbůstek... :)

Ten, jenž nohama mává, tleská a žije jen s nimi...

V pozadí mi do toho všeho hraje ten, jenž hříčkou osudu a maminčiným braním vysokých dávek léků, narodil se bez rukou a vše, co v životě dokázal a udělal, zvládnul sám jen svýma nohama. Pascal Kleiman, malý velký muž, který se postavil osudu čelem a jenž opravdu stojí pevně nohama na zemi. Pascal Kleiman, skromný chlapík, který nás všechny vyškolil v podobě neskutečné nálože kvalitní techminimalové hudby do začátku a dokázal nám, že když člověk opravdu něco chce, tak to dokáže, ať už se děje cokoliv. Jeho sound byl tak bublavý, silný a plný, hned se vrtíme do rytmu. Hala už se slušně zaplňuje a zvuk je zatím držen na uzdě. Nebylo absolutně poznat, že hraje nohama a tak, jak my jsme na nich tancovali, on si nimi připaloval cigaretu, napil se a vložil do playeru další CD - neskutečné, emotivní a velmi silný zážitek!

Pascal Kleiman

Praha v BrnÄ› na projekci? Provokace! :)

Dalším, kdo byl účastníkem velké bitvy DJs, byl pan Steve Rachmad. Zažil jsem ho tu už v minulosti, ale co mi vzpomínky tak nějak dávají znát, bylo to o něco drsnější a tvrdší, než to, co předvedl zde. Steve Rachmad se nedívá do publika, ani jeden pohled, jen jeho chladné a surové zvuky do nás proudí a tanečnice v kouzelnických oblečcích mávají hůlkami a čarují kolem sebe. Lidé se začínají zahřívat a někteří už v tuto chvíli hlásí: "přehřáto"! Projekce jedou na sto procent a Praha se vyjímala nad publikem tak, že jsem si říkal, to bude určitě nějaká provokace, tohle. :) Ale ne, legrace, projekce byla zvládnuta velmi hezky, LED stěny fungovaly a boží zvon vysící nad DJem působil monstrózně. Krásná stage... Steve Rachmad připravoval půdu pro pana mistra Jeffa Millse a podařilo se mu to krásně.

Ten, jenĹľ sloĹľil Zvony...

A je tu, pan hubený mistr v černém tričku a se stříbrnými sluchátky. Jeff Mills nastupuje se vší pompou. Zvon odbíjí začátek jeho setu a my jsme všichni v napětí, co se bude dít. Já věděl, do čeho jdu, mnozí určitě také, ale bál jsem se, jak to lidé přijmou a jak budou vlastně na pana Millse reagovat. Zvládnou to? Nebude to ostuda? Bude pan Mills hrát pro nás, nebo pro sebe? Musím říci, že na tyto otázky odpověděl během první půlhodiny svého setu. Lidé to zvládli a velmi slušně řekl bych, nikdo po nikom nic neházel, ostuda to nebyla a Jeff Mills nám předvedl, co je to HUDBA! Jezdím na akce tancovat, tady jsem tancoval také - ne příliš zběsile, ne příliš rychle, ale hudebně to bylo parádní. Konečně jsem se dostal i do fáze, že jsem to vnímal niterně, uvnitř sebe sama a snažil jsem se o pochopení každého tónu, který pan Mills vyloudil. Když však začal přitvrzovat, můj úsměv se rozšířil a lidi kolem byli super! Najednou, stalo se to, co snad všichni i očekávali. Jeff Mills nám pustil svoje The Bells, track, jenž zná snad každý nebohý clubber a pokud ne, jeho nohy skončí v pekle a budou se vařit v kotli plném rozžhaveného oleje! Neskutečná atmosféra, ruce nad hlavou, tísíce rukou, pískot a jekot, skákání a euforie. Hudební slast a uspokojení. Jeff nás ke konci absolutně nešetří a valí parádní sound. Posléze to na chvíli vypíná a opětovně pálí další beat - skvělé, skvělé,
skvělé! Krásný konec, díky Mistře...


Jeff Mills

Muž jenž krotí gramofony po třech...

Kdo to tam nyní je s tím ohonem na hlavě? Aha, to je Cristian Varela, španělský ptáček, jenž nám skoro vždy dal ochutnat nejméně ze tří gramofonů! Jak tomu bylo tentokrát, nevím, nedohlédnu tak vysoko na pult, vidím sotva přes jezevčíka na tramvaj! :) Každopádně rozjíždí neskutečnou techno sadu a publikum konečně šlape zelí, jak bývá v Brně zvykem. Nádherné techno, pan Varela dává například track od Jorise Voorna – The Secret a to je nádhera, pak ale najednou "vrrrrr"... Chyba? Ne chyba, rozjetá deska, skáče to, a tak musí udělat "vžžžžž", scratch a maskování a skoro nikdo nic nepozná. :) Nevadí, je to jen člověk a je cítit, je vidět a hlavně je slyšet, že hraje! Nesrovnává to za něj žádný stroj, žádná technika, je to jen v rukách! V jeho rukách je síla, zničující síla, která nám nenechává vydechnout a to ještě není konec...



Pár, jenž vydá za čtyři...

Hvězdy dnešního večera právě nastupují. Nejen pro mě asi jedničky tohoto mejdanu. Hudebně naprosto perfektní, technicky dokonalí a bez možnosti si oddechnout při jejich hraní! The Advent a Industrialyzer. Dvojka, která vydá za víc jak několik DJs. Hrají live, hrají oba z laptopů a valí do nás nejen svoje pecky ale i své remixy a další vychytávky. Ovšem největší rozbíječka byla od Richie Hawtina - Minus Orange. Pecka stará, jak mé chození na parties. Je to
jízda, jak z Mount Everestu dolů sešupem a bez záchranné brzdy. Nechápu, kde se ve mně ještě berou zbytky sil, ale vždy, když slyším takovouto hudbu, takovéto techno, ožiju i když to bolí, i když dech už nestačí a mé klouby naříkají. Tělo i mozek si to žádají, ale je to boj, je to velký boj sám se sebou. Naštěstí trval jen hodinu a já se pak jen vzdal a říkal si: "snad už to bude vše, co mě dnes čeká". To jsem však nevěděl, že i Jerry se dnes ukáže v tom nejúžasnějším světle za dlouhou dobu...

Resident, nebo resident Evil Jerry?

"Proboha, co dělá Jerry v takovýto čas v takovém line-upu? Co se tam cpe?" Asi nějak takhle zněly první ohlasy na jeho osobu při zveřejnění line-upu. Ha! Ten vám ale vypálil rybník, co? Jako Jerry smekám, takhle navázat, sice zpomalit o trochu, ale dokonale, na Adventa s Industrialyzerem? Pecka. "Je vidět, že když si dáš sluchátka přes oči a nevidíš, ale jen posloucháš, hraješ skvěle!" Jerry nám všem ukázal, jak se dá zahrát kvalitní, dunivé techno, bez hovadinek kolem, bez provařeností, ale poctivě a tvrdě. Já už melu z posledního, ale děkuju za ten závěr DJ Rush - Do you like bass? Do you like motherfucking bass? Jo mám, mám, ale už umírám, takže ti jen zamávám a zase příště přijdu a rád se na Áčko podívám!

Jerry

Vše téměř dokonalé...

Apokalypsa ušla neskutečně velký kus cesty, je už dospělá a krásná, rozumná a já se jí vždy tak rád účastním. Bary tentokrát vracely bez problémů, jen úplně nestíhaly, příště asi víc lidí za ně. Nikde nikoho nenatáhli, všeho bylo dostatek, jídlo pro lidi bylo ve velkém a já nemám, co vytknout, až na tu mačkanici u šaten a záchody, ale za ty, za ty si vážení můžete sami! Jen holky to maj fakt těžký skoro vždy... Tak se regenerujte a já díky Brno za další povedenou akci!

foto: VĂ­tek vitek@techno.cz