Report z EuroConnections s Nicolou Conte od Myclicka

Z Itálie je to coby kamenem dohodil, ale z Malediv?

Co vás nejlépe v těchto promrzlých měsících zahřeje? Techno? Já dávám přednost jazzu, je mi tak nějak bližší a těch zvratů je v něm přeci jen o něco více a když vám ho ke všemu hrají muzikanti, kteří za školu určitě nechodili, pak je to vážně královská podívaná! Nejeden šikovný Evropan už se se svým ansámblem v rámci zavedeného večírku EuroConnections představil, teď uzrál čas pro návštěvu hosta z Itálie, jemuž však musel (nebo by měl) někdo předskočit... Tím nedočkavým skokanem se tak stal protentokrát pouze kvartet MaleeDivy. Odkud? Do Akropole to měli ve srovnání s hlavní hvězdou večera opravdu jen kousek a ten ostrovní stát v Indickém oceánu za tím nehledejte, na to ty čtyři dámy v překrásných šatech hovořili až příliš dobře naší mateřštinou. :) Na pódium se dostavily už deset minut poté, co první návštěvník sestoupil do podzemí a důvod byl zřejmý. Díky přísným pravidlům s povinným finále v deset hodin stále pro ty první platí, že kdo si tu chce zazpívat a zahrát, ten by rozhodně neměl příliš dlouho otálet. Proto se ty čtyři seřadily vedle sebe už pět minut před tři čtvrtě na osm, slušně pozdravily, druhá zprava brnkla ladičkou o stojan mikrofonu, přiložila ji na chviličku k uchu a pro hrstku těch, kteří se právě nacházeli dole, zapěly první kus ze svého repertoáru. Vlastně...

MaleeDivy: "Nic vám nezahrajeme, jenom zazpíváme. Ve čtyřech..."

Už úvodní Kaval Sviri byla takhle acappella stejně působivá jako srdcervoucí The Host Of Seraphim od Lisy Gerrard s Dead Can Dance, která o něco později tolik zaujala tvůrce snímku The Mist. Rozhodně se jim to podařilo - zpívaly pouhých patnáct vteřin, hlas každé byl jinak zabarvený a mně už stály chloupky vzpřímeně. Přitom je to tak snadné – příjemný vokál, s nímž umí jeho majitel či majitelka zacházet, vybroušený sound systém pouhých pár kroků od vašich uší, který vám tenhle zážitek zprostředkuje a vy pak také tak snadno podlehnete... Dosud jsem neměl štěstí na živák Bauchklang, ani na žádný z koncertů domácích Yellow Sisters, tohle však bylo něco mezi a přestože se tentokrát nacházely v oslabení, mně se jejich projev moc líbil... Jak asi musí jejich vystoupení vypadat, když se jich vedle sebe postaví šest? To zřejmě prozradí deska v červeném obalu, kterou v závěru nabídly za symbolickou padesátikorunu. Zlato v hrdlech měly všechny, bez nástrojů se zcela obešly a díky šikovným pusám si je samy vyrobily a jejich repertoár byl přitom hodně široký. Od bulharské lidové jsme se dostali k world music, chvíli to tu zavonělo Afrikou a jak rády poslouchají dámy ve svém volném čase Angélique Kidjo, nám také několikrát nenápadně prozradily. Jak se ukázalo, jejich hlasy měly kromě léčivých účinků ještě jednu vzácnou vlastnost.

20:10 Rychle pryč, vždyť Nicola už čeká...

Byly totiž silně magnetické a snadno si pod pódium ty další diváky a posluchače přitáhly! Prostor se plnil obstojně, také na balkónu byly postupně obsazeny všechny volné sedačky a ten, kdo si na zábradlí své tlapky nepoložil s předstihem, ten o výsostný post brzy přišel. Čtveřice přitom pouze suše nepřednášela své naučené party, ale do svých projevů vmontovala také špetku toho divadla. Vtipně své texty komentovaly, vyprávěly o inspiraci ve snu jedné z nich a v té "čarodějnické" své dvě kolegyně omluvily, aby je v závěrečném skřehotání jedovatých babizen hravě zastoupily. Snažily se, páry očí zaujaly, na přídavek však bohužel nebyl čas a tak deset minut po osmé s agitkou na své CD prostor vyklidily – teď se totiž musel do puntíku dodržet technický rider Nicoly Conte. I přesto, že nástroje comba byly připraveny, pár drobností se přeci jen učinit muselo... Elegantní muž s vizáží Karla Lagerfelda sem přinesl hnědou kabelku (tak byl to on nebo ne?) s tajemným obsahem, zatímco technik a zvukař teď smotávali šňůry mikrofonů a rozsvěcovali lampičky u notových osnov a už čtvrt hodinky nato dostal zvukař signál baterkou a pětice mužů si zabrala dopředu určené pozice. Kontrabas už nemohl dále polehávat, klavírní křídlo i bicí souprava teď získaly společnost na malých stoličkách, saxofonista poprvé vyzkoušel jak mu těsní plechy jeho lesknoucího se nástroje, zatímco pan kapelník seděl na barové židličce a struny rozechvíval téměř neslyšně.

Tak tohle publikum album Rituals moc dobře zná!

Všechno to tehdy vymyslel, teď jako by byl pouze mužem v pozadí, který chtěl dát prostor spíše těm ostatním. Finského bubeníka Teppo Mäkynena rozhodně nemusel dlouho přemlouvat. Od okamžiku, kdy udal rytmus, v němž se teď bude vše odehrávat, zaměstnal každičkou membránu i každičkou naleštěnou plochu své soupravy, různé paličky obratně střídal za metličky a mně připadalo, jako kdybych tam někde v dálce slyšel německou formaci Jazzanova. Smetanu ovšem neslízl on, nýbrž jeho zarostlý kolega z The Five Corners Quintet před ním – stačilo, aby mocně do svého sága zadul jeden z výrazných motivů z loňského alba Rituals a vděčné publikum okamžitě spustilo povyk, jako když ho na nože bere... Emoce proudily ven a s nimi došlo také k uvolnění. Teď už si ti dole dodali kuráže a pak reagovali úplně na každou změnu, kterých tu bylo požehnaně. Brzy svůj "international band" Nicola odtajnil a na pódiu přivítal elegantní dámu Kim Sanders, které zřejmě příroda nadělila výjimečný hlas – jinak by to privilegium, stanout po jeho levici, zcela určitě nezískala. Tak schválně - bez hudby to ovšem nepůjde! Aby se mohla cítit jako ryba ve vodě, mezinárodní soubor jí vytvořil optimální prostředí, ona otevřela pusu a... Pohladila! Z takové dálky a tak něžně po tváři. Ano, doteď byla ta jejich hudba parádní, ale jenom s ní přibyl ten tolik důležitý třetí rozměr.

I rumba koule nosí ženy v kabelkách...

Bude stále středem zájmu saxofonista Timo Lassy a nebo se teď hlavy všech otočí mírně doleva? Ne, nemuseli na sebe žárlit, fanoušci je zahrnovali stejnou pozorností, stejnými ovacemi a jen co se všech deset prstů rozeběhlo po černobílé klaviatuře rychleji než obvykle, také holohlavý klavírista Pietro Lussu byl patřičně odměněn za svůj výkon. Ne, žádné tápání, tohle byly přesné tahy v návaznosti na bubeníkovy údery. Kim ovšem nezahálela ani v pasážích, kdy zůstaly řádky notové osnovy prázdné. To sáhla do své kabelky pro různé rumba koule a alespoň tu chrastila do rytmu bossa novy. Zkrátka a dobře, Nicola si k sobě vybral jen ty nejlepší, kteří byli tehdy k dostání... Byl také férový a rozhodně se nechlubil cizím peřím a tak jsme to měli i s přednáškou. "Na téhle písničce se podílel také Duke Ellington a to se psal rok 1959," informoval potencionální pamětníky i fajnšmekry o původu skladby Caravan. A oni ji přehráli důstojně a ona zase zapěla velmi procítěně. Každé to slovíčko přitom Kim prožívala naplno, propínala ruce, se zasněným výrazem se zakláněla a snad aby se cítila ještě o něco lépe a pohodlněji, střevíčky na jehlových podpatcích musely náhle pryč! :) Doufejme jen, že si z Prahy neodvezla bolestivý suvenýr v podobě zadřené třísky... Osvětlení pódia bylo po celou dobu trvání koncertu neměnné, reflektory decentní, aby příliš nerozptylovaly a mně s ní i s nimi bylo moc fajn.

"Ne, nehrajeme podle tracklistu, ale podle nálady..."

S každým odzpívaným kusem byl přitom aplaus spolu s výkřiky silnější a silnější a tak to v jedné skladbě riskla a do kotle namířila mikrofon... Bohužel ten snadný text "You Are My Sunshine" nebyl opětován, ale ona se v žádném případě neurazila. Chvíli předtím se zase Kim pochlubila, že je v Praze s tímto souborem poprvé a jak doufá, snad ne naposledy. :) Nicola by byl blázen, když by ji na hodinu propustil, tohle byl skvělý výkon! Pan kapelník přitom aktuálně reagoval na dění v sále a pořadí skladeb měnil podle nálady. Proto také již připravený saxofonista náhle svůj vyleštěný nástroj po krátké domluvě vyměnil za flétnu, s níž byl stejně dobře srostlý... A Time For Spring byla velmi kladně přijata zřejmě nejen pro své kvality, ale také pro vhodné načasování – už aby Jaro zase zaklepalo na ta zamrzlá vrata! Ta nenáviděná desátá, po níž budou mít všichni utrum, se rychle přiblížila a já zažil poprvé přídavek naruby. Ne kapela, ale to Kim se musela odebrat do zákulisí za silného potlesku a teprve pak oni ještě dvě skladby zahráli už jen v pěti, včetně vydařeného sóla velmi přesného bubeníka. U závěrečné rozlučky s hlubokými úklonami však Kim chybět nemohla a věřím, že právě jí byla značná část potlesku určena – ano, tady opravdu zazářila! A pak? Místo sladké odměny facka v podobě ledového vzduchu, který tak strašně zalézá za nehty. Jak dlouho ještě budeme čekat na ty slunné paprsky, o nichž ta dáma s krásným hlasem zpívala? Nicolo, Nicolo, tohle nebylo fér – byla to jen iluze! Ale moc hezká iluze... 

foto: dlouhan, gonza gonza@techno.cz

Kompletní fotoreporty naleznete zde:

http://techno.cz/foto/v/techno/gonza/090129_nicola_conte
http://www.rozhlas.cz/_galerie/541838?type=image&pozice=1
http://www.rozhlas.cz/_galerie/541839?type=image&pozice=1