Milo: Sonne Mond Sterne - příští rok jedu zas

Sonne Mond Sterne (SMS) XI, 2007

Je to už pěkně dávno, celých 5 let, co jsem poprvé navštívil břeh přehrady Bleiloch v Německu. Od té doby se téměř každým rokem zapisuje do mého "partykalendáře" a ani jedné návštěvy nelituji. Naopak, nadávám na sebe, že jsem ročníky 2003 a 2004 vynechal.

Lineup na tento rok zněl opět nabitě, po zveřejnění prvních jmen jsem neváhál opět vyrazit. Cestu jsem zvolil "po staré" směrem na Cheb, což se ukázalo jako špatná volba. I když kratší (320 km z Prahy), zpět jsem vyzkoušel podstatně rychlejší přes Rozvadov (380 km). Cesta probíhala bez problémů, až na poslední kilometry. Cca. 5 km od místa konání se přede mnou objevila "Stau", podpořená mohutnou policejní kontrolou na přilehlém parkovišti. Po hodině a půl popojíždění se nám podařilo najít kousek na zaparkování. Okolo páteční čtvrté hodiny odpoledne jsem tolik lidí nečekal. Déšť ustal, postavili jsme stan, dali panáka na povzbuzení a vyrazili směrem do areálu. Vyzvednutí akreditací bylo bezproblémové, hlavně díky online registračnímu systému. Akreditovaným stačilo mít vytištěný formulář s čárovým kódem z webu, slečna s notebookem a čtečkou si vás bez zdlouhavého hledání našla. K cenám - dvoudenní lístek v předprodeji 65 €, na místě za 85 €, parkovné a camp 5 €. Když už jsem nakousl cenovou politiku, uvedu i příklad cen na barech - panák 0.04 za 3 €, redbull 3 €, půllitr koly tušim 2.5 €, pivo v areálu jsem nepil, ve stánku před stál lahvový půllitr 2 €, mega velký kebab 3.5 €, vepřové maso s rýží 4.5 €. S výběrem (mimochodem výborného) jídla problém nebyl, každý si mohl přijít na své a to za rozumnou cenu.

Festival byl postaven obdobně jako každý rok, tj. hlavní openair stage, hlavní stan pro cca. 6000 lidí, druhá openair stage pod záštitou "Allstars" z Brandenburgu, 4 menší stany a partyloď. Déšť naštěstí ustál, do festivalového areálu těsně před otevřením (18:00) najela těžká technika a stěžejní místa byla pokryta štěrkem, pylinami, mulčovací kůrou nebo geotextílií. Ze začátku se to opatření zdálo dostačujicí, ostatně snad každý rok na SMS sprchne, tak organizátoři jsou připraveni. Jak to ale tento rok dopadlo se dozvíte z fotogalerie...

V areálu proti minulým ročníkům ubylo "brandovaných" stánků, logicky pravděpodobně i prostředků od sponzorů. Takže tento rok se bohužel musel obejít bez oblíbeného festivalového rádia vysílající v okolí na FM frekvenci, obřích skylightů osvětlujících okolní lesy i dvoupatrové věže pro návštěvníky s výhledem na hlavní stage. To na čem se neškrtalo, ale byla technika a samozřejmě hudební obsazení. Aparát každé stage byl opravdu naddimenzovaný. Na druhé straně nebyl problém stát téměř kdekoliv a bavit se s okolím, přitom si užívat opravdovou masáž hlubokých tónů, neagresivní středy a velmi příjemné výšky... Co víc si přát.



Tak tedy k muzice :-) Po předběžné prohlídce lineupu mi bylo jasné, že můžu zvolit variantu "z každého kousek", nebo "málo, ale od začátku do konce". Více-méně jsem se držel druhé varianty a snažil se vychutnat jednotlivé umělce od začátku do konce. Páteční večer pro mě začal na hlavní stage vystoupením Lexy & K Paula. Nejednalo se o pouhý dj set, občas se na pódiu ukázala např. vokalistka, nebo papírové kulisy bubeníka, kytaristů a klavesisty. Atmosféra začínala houstnout a dav se začínal chystat na první z vrcholů celého festivalu. Koncert Faithless. Vystoupení bylo strhujicí. Koncert trval něco přes hodinu, zaznělo vše co jsem chtěl slyšet. Nejednalo se o pouhé přezpívání tracků z alb. Zvuk byl opravdu živý, nemastrovaný, pro někoho možná až moc neuhlazený a surový. Atmosféra gradovala déšť-nedéšť.



Následoval přechod do Cocoon stanu, kde se od půl jedné měl za gramofony postavit Ricardo Villalobos. Bohužel ani po 15 minutách čekání jsem se nedočkal, možná měli v backstage Cocoonu jen jiný časoprostor :-) Rozhodl jsem se projít tedy ostatní stage a stany. V hlavním stanu právě dav plný "junge Jungen" řezal DJ Rush. Atmosféra se dala krájet, bohužel i mlha, nebo co to vlastně bylo. Dlouho jsem nevydržel, ale musím poznamenat, že všechny stany měli pevnou podlahu z tvrzené gumy. Bláto se tedy zde naštěstí nekonalo. Další mou zastávkou byl stan "Freude am Tanzen" s bláznivým duem Wighnomy Brothers. Nejsem žádný technoinženýr, takže podrobný rozbor tracků a mixu nečekejte. Předváděli svůj styl, který škatulkuju na německý electro-minimal. Ale pěkně "groovy" a jak se říká, od podlahy. Žádné nudné postávání za mixpultem se nekonalo. Mé tělo ale mělo potřebu čerstvého vzduchu a tak stan vystřídalo opět hlavní podium, kde se svému notebooku věnoval Paul Van Dyk. Trance mám rád, ale co vám budu říkat, u vycházejicího slunce zní lépe, než po kotníky v blátě. Viděl jsem v lineupu blížicí se live vystoupení Extrawelt v Cocoon stanu. To bych se ale nesměl zastavit v šapitó německých Innervisions na neskutečně energické vystoupení Henrika Schwarze. Takže do Cocoonu jsem dorazil až na Jamese Holdena. Set výborný až do konce, byl jeden z djů, které jsem na SMS určitě chtěl slyšet a nezklamal. Hodinky ukazovaly kolem 6té hodiny ranní, zvážil jsem zítřejší program a vyrazil směrem k autu. Cestou jsem si všiml podivného ruchu okolo stanů u sousední partičky. Po chvilce pozorovaní pánů s gumovými rukavicemi mi bylo jasné, oč se jedná ...



Spánek byl vzhledem k teplotně příjemnému (a opět velmi deštivému) počasí výborný, sil na další noc bylo dostatek. Pokud by někdo měl přebytek energie i v průběhu dne, nebyl problém se jít vybít na některou z nonstop otevřených stagí. Při pohledu do lineupu jsem zjistil, že festival jede bez zastavení celých 46 hodin... Blížil se večer, s ním koncert Northern Lite. První polovina velmi příjemná, energická, bohužel druhá mě téměr vyhnala, hlavně nekonečnou skladbou jménem Cocaine. Následovalo opět putování areálem, ale I am X, kapela Jeans Team ani 2raumwohnung nebyla má krevní skupina. Proběhlo pár Jägerů na zahřání a čekání na Chems. Světla zhasla, led stěna se rozsvítila, stroboskopy začali blikat a plnobarevné lasery začaly prořezávát stále intenzivnější déšť. Ke koncertu se tu nebudu rozepisovat, byl více-méně stejný, jako ten pražský. Dav se vůbec nenechal vtíravou zimou a deštěm rozhodit, bylo vidět, že vše mokré už nikomu nemůže promoknout více, takže to bylo každému jedno :-) Chemical Brothers se za mohutného potlesku rozloučili s davem a po několika málo minutách stanul na pódium miláček místního publika. Sám Sven Väth. Osobně miluji jeho sety před německým publikem, mají zvláštní atmosféru, hraje prostě doma. A to si patřičně své ovečky vychovává. Noční zvuk se nesl v poměrně pomalém, hutném a občas velice experimentálním minimalovém rytmu. Opět se mi ale potvrdilo, když už máte Svena plné zuby, právě v téhle chvíli pustí desku, která vas otočí směrem k djskému pultu s rukama vzhůru. A že za téměř čtyři hodiny jeho setu těchto momentů bylo. K ránu a se stále světlejší a protrhávající se oblohou, hrál stále veseleji. Velmi příjemný "příběh". To už jsem se ale vzhledem k postupující únavě rozhodl vynechat Gregora Treshera a přesunul se k odpočinku. Bohužel na jména jako The Client, Laurent Garnier, Ellen Allien, Tiefschwarz, Akufen jsem v mém "diáři" nenašel místo. Nedokážu být na třech místech najednou.




Ráno vůbec nebylo jednoduché. Parkoviště, poměrně svažité, připomínalo testovací okruh pro offroady. Organizátoři naštěstí vybavili hlavní cesty hliníkovými pláty a pro nejhorší případy byly k dispozici vyprošťovací traktory.

Následoval poslední pohled na areál a jednoznačné rozhodnutí absolvovat příští rok Sonne Mond Sterne opět.

milo
(autor neni profesionální novinář, ani technoinženýr ;) vlastně vůbec skoro neumí česky...)